Ve středověku měly hry v Evropě špatnou pověst. Od pravých křesťanů se očekávalo, že budou věnovat volný čas po práci nábožnému životu, modlitbám, rozjímání. A hry připadaly kněžím jako marnotratné utrácení vzácného času. Proto narážíme ve starých městských výnosech i zemských zákonech stále znovu na zákazy, které jednou postihly kostkové hry a karty, jindy třeba kuželky. Všechno horlení proti hrám se však míjelo účinkem. Snad nejlépe to vystihuje úryvek z Fabriciových Mravných naučení, vydaných 1761:
„Mnohý praví: ,Já bych se rád u večer pánu Bohu modlil, ale sotva dokleknu, hned se mnou lomcuje sen. Medle, proč ale pak po celodenní těžké práci může celou noc v karty hráti?“
Hry měly pro člověka vždy zvláštní význam, dávaly mu zapomenout na všední dřinu, vnášely do šedivého života příjemný vzruch, radost, osvěžení. Dnes můžeme říci, že jsou nejlepším druhem aktivního odpočinku. Osvícení duchové to věděli už dávno a bránili dobré hry před paušálním zatracováním. Jedním z těch, kdo pochopili rekreativní účinek hry, byl Jan Amos Komenský. Zastával se nejen šachů , které měly mezi ostatními hrami výjimečné postavení, snad proto, že bývaly oblíbenou zábavou králů a šlechty, ale i vrhcábů. Jejich obrázek dokonce zařadil do Světa v obrazech, učebnice, která měla děti seznámit s nejběžnějšími předměty denního života.
Vrhcáby mají zajímavou minulost. Až do 19. století patřily i v Čechách k oblíbeným zábavám. V některých domácnostech se dodnes uchovaly desky, které mají na jedné straně šachovnici a na druhé podivný herní plán, složený ze dvou řad štíhlých trojúhelníků. Ale skoro nikdo neví, jaká hra se na tomto druhém plánu hraje a jaké potřeby k ní patří. Vrhcáby se totiž u nás nadobro přestaly hrát. Proč o ně lidé ztratili zájem, o tom se můžeme jen dohadovat. Jistě ne proto, že by to byla hra nudná a příliš jednoduchá. Ostatně její místo zaujaly hry mnohem slabší. V povědomí se udržel jen název té prastaré hry, ale většina lidí si pod vrhcábami představuje stolní hru s šesti kostkami bez herního plánu. V mnoha zemích se však vrhcáby i jejich nesčetné obměny udržely dodnes. V Anglii jsou vedle šachů nejoblíbenější hrou. Zeptáte-li se Angličanů na backgammon, hned vědí, o čem je řeč.
Na veřejnosti, před svými domy a v parcích, hrávají vrhcáby mladí i staří muži v balkánských zemích, Rumunsku, Bulharsku, Řecku, na Kypru i jiných ostrovech ve Středozemním moři.
I když se při hře užívají dvě (někdy i tři) kostky, které určují postup kamenů, nerozhoduje o vítězství a porážce náhoda, ale hráčova taktika. Ostatně muslimům korán zakazuje všechny hazardní hry, založené na náhodě. A to, že vrhcáby se těší v mnoha arabských zemích takové oblibě, je důkazem, že nepatří do této zakázané kategorie, Robert A. Bakarat ve své studii Tawula: A Study Arabic in Folklore podrobně probírá různé varianty vrhcábů, které jsou dnes nejoblíbenější deskovou hrou v arabském světě a zdůrazňuje sociální význam této hry. Hraje se často na veřejnosti, za účasti mnoha diváků a hráči při ní mohou projevit svou zdatnost, vybojovat nenásilný, nekrvavý boj s rovnocenným nebo dokonce fyzicky silnějším člověkem. Vítězství přináší zvláštní uspokojení, společenské uznání. Uvolňuje napětí po práci, zahání únavu, dává každému příležitost, aby osvědčil svůj důvtip.
Vrhcáby jsou jednou z variant prastaré hry, která vznikla ve starověku a nazývala se tabula. Z antického Říma, odkud o ní máme první úplné a spolehlivé zprávy, včetně herních desek a hracích kamenů, se během věků dostala až na Dálný Východ, do Číny, Japonska a rozšířila se i po celé Evropě. V kodexu Alfonse X. je popsáno několik obměn a texty jsou doprovázeny krásnými barevnými iluminacemi. Na rozhraní středověku a novověku patřily vrhcáby mezi nejpopulárnější deskové hry - toto čestné místo zaujímaly vedle šachů, dámy a mlýna. Skoro na každém zámku se dodnes zachovala deska nebo stolek, které mají plán pro všechny tyto hry.